Rok 2018 kompletně změnil tvář slovenské společnosti. Vražda novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové hluboce zasáhla celou společnost a na povrch vyplavila vzájemné kontakty mafie s politickými špičkami. Andrej Bán byl při tom, stejně jako při všech důležitých událostech, které se na Slovensku udály za posledních třicet let.Kniha je intimním svědectvím o zemi i lidech žijících své životy daleko za horizontem všeobecné pozornosti. Je to klikatá cesta z východu na západ, od Čierné nad Tisou po Bratislavu, a taky dlouhá pouť v čase, od Jánošíka, přes Jozefa Tisa, až po italskou mafii ´Ndranghetu a „naše lidi“, kteří si užívají výhod spojených se známostmi na nejvyšších místech.
Uvěřily. A rozhodly se. Opustily rodinu i domov a odešly do Sýrie, aby bojovaly na straně ISIS za svého Boha a svou víru. Dvě sestry, Norky somálského původu – devatenáctiletá Ayan a šestnáctiletá Leila – žijí se svou rodinou v Oslu až do momentu, kdy zmizí v síti teroristické organizace. Norská reportérka a spisovatelka Åsne Seierstad se prostřednictvím rozhovorů s rodiči, přáteli a jejich okolím snaží porozumět, co vedlo dívky k tak zásadnímu rozhodnutí, jež obrátilo naruby hned několik životů.
Den, který navždy změnil tvář současné Evropy: 22. červenec 2011. Anders Behring Breivik nejprve v centru Osla odpálil nálož, jíž zabil osm lidí, a pak se převlečený za policistu a po zuby ozbrojený přesunul na ostrov Utøya, kde postupně zavraždil šedesát devět účastníků letního tábora pořádaného mládežnickou organizací sociálnědemokratické strany. To všechno z touhy po dokonalosti a čistotě – své země i sebe samého.Vynikající reportážní román Åsne Seierstad Jeden z nás: Příběh o Norsku vypráví detailní průběh tohoto „černého dne“, nahlíží do životů mnoha postižených rodin a podrobně rozebírá nesnadné dětství i dospívání muže, z kterého se stal nejhorší masový vrah norských dějin.
Vítejte v Miedziance (Kupferbergu) v česko-polském pohraničí, městečku, které neexistuje. Neexistuje pivovar, papírna ani hřbitov, nejsou tady lidé a už ani jejich vzpomínky. Polský reportér Filip Springer přes dva roky hledal odpověď na otázku, jak je vůbec možné, že město se sedm set let dlouhou historií a hornickou tradicí jednoduše zmizí z map i ze světa. Může za to ruská těžba uranu v letech 1948–1952? Nebo byly příběhy o škodách způsobených hornickou činností jen zastíracím manévrem vlády, která chtěla zakrýt ještě temnější historii tohoto městečka?
V roku 1991 se Stockholm mění na město strachu. Neznámý útočník ozbrojený puškou s laserovým zaměřovačem postupně vystřelí na jedenáct nevinných lidí, které spojuje jediná věc – jiná barva kůže. Gellert Tamas nás ve svém dokumentárním románu Laserový muž zve přímo do duše vraha, který se později stal vzorem také pro Anderse Breivika. Příběh se rozvíjí ve dvou paralelních dějových liniích: jednak sledujeme životní peripetie laserového muže Johna Ausonia a jednak průběh vyšetřování, při němž se desítky policistů snaží vraha dopadnout. Vzniká tak skutečná reportážní detektivka, která se stala jednou z nejčtenějších švédských non-fiction knih vůbec.
Izolda Regensbergová měla štěstí – na první pohled by o ní totiž nikdo neřekl, že je Židovka. Díky tomu přežila pod jménem Marie Pawlická ve varšavském ghettu, v žaláři Pawiak, kde zahynulo více než 30 000 lidí, stejně jako při útěku z umschlagplatzu. Vyprávění Hanny Krall o skutečných událostech života Izoldy Regensbergové přináší pozoruhodnou mozaiku okolností, šťastných i nešťastných, až při jeho četbě člověk téměř začne věřit na zázraky. V čase druhé světové války žije Izolda ve Varšavě, ale potom co jejího milovaného manžela odvezou do Mauthausenu, se ho vydá zachránit. Autorka v knížce Srdcový král vypráví o těžké a dobrodružné cestě Izoldy mezí Vídní, Osvětimí, Berlínem – za mužem svého srdce, protože svět bez něj není ničím. Avšak tato neuvěřitelná odysea nekončí ani po válce.
Tohle je příběh Bosny a Hercegoviny, příběh lidí stojících na mušce ostřelovací pušky, lidí hloubících dlouhé podzemní tunely, přes které pašují zanedbatelné maličkosti potřebné k přežití. Padesát kapitol formou reportáží, rozhovorů, kritických esejů a osobních reflexí přibližuje tragické chvíle bosenského lidu v letech 1992–1996 a sugestivně líčí příběhy sarajevských intelektuálů i všední starosti prostých obyvatel. První původní kniha na toto téma u nás ukazuje dobu, kdy se celá civilizovaná Evropa obrátila k válečnému konfliktu na území Bosny a Hercegoviny zády. Reportér Jan Urban podrobuje ostré kritice nejen západní velmoci a jejich představitele (včetně těch českých), ale především alibismus, cynismus a voyeurství lidí, kteří nechtějí vědět o problémech druhých. Zpravidla však do té doby, než začne hořet jejich vlastní dům.
Jak se vyspat na jednom lehátku s třemi úplně cizími lidmi? Které indické nádraží vypadá jako perníková chaloupka? Jaké odškodné vám vyplatí indické dráhy, pokud vám během přepravy ztratí vašeho slona? Odpovědi na tyto i další otázky zdánlivě nepochopitelného a neuchopitelného indického vesmíru hledejte v indickém železničním opusu Smaženky a machři. Tři kapesní brožurky a nástěnná mapa vám odkryjí všechny krásy, bizáry i problémy současné Indie. Na 308 stranách poznáte její bohatou historii i komplikovanou současnost, která se z velké části odehrává také ve vlacích, na nádražích a samozřejmě také v nádražkách. Tak už neváhejte a kupujte lístek do druhé třídy, za chvíli vyrážíme. | Současná Indie pohledem z okna nádražky | Ilustrace: Jakub Bachorík, Jakub Novotný | Vágus.cz, 2019 | 3 × brožura V2 | 104 + 108 + 96 stran + obálky, skládací mapa, sada pohlednic, vše zabaleno v krabičce | ISBN 978-80-270-7179-1
V osmdesátých letech se v Nizozemsku rodí děti, jejichž kůže je o něco tmavší, než bylo původně v plánu. Důvodem jsou zvláštní praktiky, které na jedné z klinik asistované reprodukce provádí doktor Jan Karbaat. Ukazuje se totiž, že jeden dárce nebyl tak docela podle přání klientek. Byl sice Nizozemec, ale původem ze Surinamu, byl zaměstnancem banky, ovšem ne jako vedoucí pracovník, ale jen jako její řadový zaměstnanec. A právě tenhle člověk se stal otcem více než dvou set dětí. Jedním z nich je též pětadvacetiletý Bjorn, který si jednoho dne řekne: „Najdu je všechny…“
Tohle je příběh o Japonsku. Příběh lidí, kteří se pět let po mohutném zemětřesení, ničivých vlnách cunami a katastrofě v jaderné elektrárně Fukušima pokoušejí vrátit zpět do normálního života. Někteří z těch, kteří přežili, se naučili potápět, aby mohli najít těla svých ztracených blízkých na dně moře. Jiní se snaží žít tak, jako by se nic nestalo, další rozmlouvají s duchy a jsou i tací, kteří se začali zapisovat na workshopy smrti. Protože žít se musí. A umírat taky.
„Když se do bílé polevy dostane byť jen jedna kapička jiné barvy, už nikdy nebude sněhobílá. S lidmi je to stejné.“ Takto učí královna Ku-klux-klanu malé děti, jak správně připravit vánoční dort. Co je to vlastně Ku-klux-klan a jak je vůbec možné, že myšlenky nepatřící do 21. století jsou ještě stále živé a v rozkvětu? Děsivé obrazy hořících pochodní a bílých hábitů totiž nepocházejí ze středověku, jsou poselstvím dneška.
Kokain není jen brazilský problém. Vyvolává ho poptávka z Evropy a Spojených států. Proto investigativní novinář a specialista na organizovaný zločin Misha Glenny rozplétá nitky, za které tahá narkomafie v Rio de Janeiru. Silný příběh vzestupu a pádu jednoho z drogových bossů velmi zblízka ukazuje, jak vypadá život v proslulé favele Rocinha. Antônio Francisco Bonfim Lopes, jemuž se přezdívá Nem, byl jen obyčejný člověk, jehož dcera onemocněla vzácnou nemocí. Na její léčbu potřeboval peníze. Tolik peněz, že musel opustit obyčejnou práci a vydat se na cestu vzhůru, uličkami rodné Rocinhy tam, kde sídlil „don“ Lulu. Jen on mu peníze mohl půjčit. Stejně jako všichni ve favele věděl, že čekat pomoc od brazilského státu nemá smysl. A tak Antônio přehodil výhybku ve svém životě a stal se součástí narkobyznysu.
Fenomén Sovětského svazu nás nepřestává fascinovat ani dlouhá léta po jeho rozpadu, kdy se známá rudá vlajka se srpem a kladivem roztrhala na několik drobných samostatných částí. Trochu možná proto, že „impérium zla“ vlastně nikdy úplně nezaniklo a jeho nejvýraznějším dědictvím jsou dodnes citelné a dobře viditelné postkoloniální syndromy a komplexy.
Miliardy dolarů z íránské ropy léta putovaly na bláznivé zbrojení a luxusní život šáha Rezáa Pahlavího. Někdy až dětsky naivní přístup panovníka této obrovské a mocné země k vládnutí by byl možná i úsměvný, kdyby ruku v ruce s jeho touhou po bohaté a silné zemi nekráčel krutý teror a vězení plná mučených odpůrců.
Modlitba za déšť je výsledkem jedenácti cest Wojciecha Jagielského do Afghánistánu, které podnikal od jara roku 1992 do podzimu roku 2001. Je to kronika vzestupů i pádů afghánských režimů, bratrovražedných válek, sbírka portrétů bojovníků, no především je to příběh o nekompromisním hledání absolutna, o hledání, které je vražedné, ale současně umožňuje člověku uchovat si svobodu i věrnost základním lidským hodnotám. Jedinečný Jagielského styl v sobě spojuje to nejlepší z reportáže, poezie i prózy, a činí tak z jeho díla skutečný literární klenot.
Bosna, léta devadesátá. Zemi, jen málo vzdálenou, ničí válka, etnická nenávist a masové vraždy jak z období druhé světové války. Reportéři všech světových médií jsou v první linii a o vraždění informují v přímém přenosu. Po válce však odsud všichni odešli a nezůstal nikdo, kdo by informoval o těch, kteří bosenské peklo přežili, kteří ztratili všechny blízké. Tohle je příběh o Bosně. A taky o kostech, které hledají svá jména i tváře. Kostech z masových hrobů, z hlubokých jeskyň i ze studní. Kostech zavražděných. Autor na Bosnu hledí optikou opuštěných matek a dětí i očima lékařů, kteří chtějí vrátit jména všem bezejmenným kostem.